Údolím Devíti mlýnů do Znojma

Po mlýnské cestě

Cestu údolím Devíti mlýnů zahájíme ve vinařské obci Hnanice, kam můžeme ze Znojma přijet autobusem. Od původně poutního gotického kostela sv. Wolfganga, dnes farního (viz NaCestu 2019-5), se vydáme proti proudu potoka Daníže. U rybníka se napojíme na žlutě značenou trasu, která nás bude údolím provázet. Procházíme kolem vinice se zrajícími hrozny, mineme vinařský hotel a jdeme stále nahoru kolem kaple sv. Huberta. Někdejší mlýnská cesta zaříznutá do terénu nás dovede dolů k řece na rozcestí Pod Šobesem. Odtud míří přes Dyji visutá lávka na proslulou vinici.

Vzpomínka na honosný hotel

Dnes se Šobesem nenecháme zlákat, ale zastavíme se u zaniklého hotelu Gruber, postaveného v letech 1931-33 na místě někdejšího mlýna. V té době už se tady nemlelo, budovy sloužily k bydlení majitelů. Hotel s restaurací a bazénem budovali v době velkého zájmu letních hostů, zejména z Vídně a Brna. Po druhé světové válce objekt zabrala pohraniční stráž. Dnes z něj zbylo jen torzo klenutého sklepa.

Mlýnská kola se tu točila již ve středověku

Mlýny v těchto místech stály od středověku, místní jméno Neunmühlen - Devět mlýnů je používané od nepaměti. Nejstarší písemný záznam o zdejších klapáčích pochází z roku 1497. Dnes víme, kde se nacházelo šest z nich, po ostatních nezůstala ani stopa. První, Zemský (nebo Struppův) stál přímo v pravém meandru pod Lipinou (nedaleko dnešní Lipinské lávky), o sto metrů níž byla vyhlášená pekárna ve Wefthoferově mlýně. Třetí v řadě se jmenoval Gruberův, čtvrtý byl právě hotel Gruber. Cestou potkáme ještě další dva, Judexův a Papírnu. Tato šestice kdysi stála na pravém břehu řeky. Další tři ležely níže po proudu a zanikly při povodních již v 16. století.

Účet hraničního pásma a plánované přehrady

Mlýny byly v provozu ještě krátce po druhé světové válce, dokud režim neuzavřel státní hranice. Po roce 1951 prošly po zřízení hraničního pásma likvidací. Zůstal jen zrušený hotel Gruber, který nějaký čas sloužil jako vojenská pohraniční rota a zbourán byl kolem roku 1980, stejně jako níže položená Papírna. Dělo se tak v souvislosti s plánovanou výstavbou přehrady Býčí skála, ale ta se naštěstí nakonec neuskutečnila.

Voda pro pole

Pohodlná cesta v říční nivě nás vede kolem zaniklého Judexova (nebo také Grieblerova, či Baštova) mlýna, jenž sloužil až do roku 1945. Trosky jsou nepřístupné, na místě stojí dnes jediná nová budova na Devíti mlýnech, kterou je čerpací stanice na zavlažování havranických polí. Od mlýna stoupá roklí červená přes Havraníky do Znojma, my se na ni později napojíme v Popicích. Držíme se žluté, která je lákavější.

Vyráběl se zde i zatemňovací papír

Pokračujeme k poslednímu a nejlépe zachovanému z Devíti mlýnů, Lauerovu nebo též Lantzenbergerovu, zvanému podle posledního využití Papírna. Ta byla v plném chodu až do konce války. Výrobu papíru ze starých hadrů, starého papíru a dřevěných odpadů zde zřídil brněnský podnikatel Potoček ve dvacátých letech minulého století. Za války se tu vyráběl zatemňovací papír na okna. My si v tomto příjemném místě v široké nivě rádi uděláme malou zastávku. Z někdejšího mlýna zbyly jen obvodové zdi, ale okolí se studnou je pěkně upravené. Obnovený je jez a náhon stejně jako kamenný mostek, opodál leží torzo mlýnského kola. Uvnitř jsou osazeny panely s množstvím informací o okolní krajině a také o zániku mlýnů. Dozvídáme se, že sanace zdiva Papírny a náhonu se uskutečnila po roce 2014.

Skalním rájem

Nad Papírnou se po pravé straně tyčí skály a pod nimi kamenné moře. Tvoří je světle šedá zrnitá žula, která na obou březích vytváří věže, skalní sruby, řady rozsedlin a místy malé jeskyně. A balvanové proudy a kamenná moře, která sahají jako tady až dolů ke břehu. Romantická cesta vede nízko nad hladinou řeky, v okolních převážně listnatých lesích převládají duby, buky, habry, břízy, javory, na skalách houževnaté borovice. Vlhké údolí prospívá mechům a lišejníkům. Ticho přerušuje jen šumění vody a ptačí zpěv. Můžeme zahlédnout skorce, volavku a mnoho dalších ptáků, jichž žije v Podyjí na dvě stovky druhů. Na zemi se lze setkat s užovkou, slepýšem nebo čipernou zelenou ještěrkou. Jdeme po břehu po někdejší nivě, dnes zarostlé lesem kvůli tomu, že louky nebyly v zakázaném území koseny nebo vypásány. Na obou březích nás obklopují strmé skály. V jednom meandru se najednou objeví nečekaně krásně zachovalá louka, leč rozrytá od divočáků. A nad námi další kamenná moře.

Strmě vzhůru

Rozcestník Pod Novou cestou nás dál po břehu nepustí, údolní neznačená cesta je uzavřená, jsme v klidové zóně národního parku. Idylická procházka končí, startuje namáhavá túra. Před námi je strmé stoupání kamenitou stezkou doplněnou překážkami v podobě příčně položených klád. Emotivní tabulka u Papírny, která varuje ve třech jazycích, že je trasa náročná, nelhala. Statečně šlapeme vzhůru podél divoké rokle od hladiny řeky k ostré serpentině. Za ní čeká menší sestup a nový výstup k dalšímu cíli. Pohybujeme se teď vysoko nad Dyjí, po úbočí. Kolem nás se rozkládá klidová zóna národního parku s bezzásahovým lesem, jde se dost špatně, napříč přes cestu leží klády. Kolem pak ještě padlé stromy porostlé mechem.

Přes Sealsfieldův kámen

Po úbočí jsme vystoupali na horní hranu skal s vyhlídkou zvanou Sealsfieldův kámen. Skála dostala jméno po zdejším rodákovi Karlu Antonu Postlovi (1793-1864), člověku s bohatým životopisem, jenž v Americe přijal s občanstvím nové jméno Charles Sealsfield (více o něm a jeho muzeu v rodném domě v Popicích viz NaCestu on-line). Není divu, že si toto místo oblíbil, protože nabízí výhledy na protější hřeben, na Býčí skálu a další skaliska, ale také sto padesát metrů hluboko do Mašovické rokle a údolí Dyje. Z vyhlídky o sto metrů dál po proudu je vidět také altán na Králově stolci.

Dál po zelené

Žlutá značka vede dál do Znojma, podle mapy se jeví jako romantická nad přehradním jezerem, ale rozhodně nedoporučujeme po ní pokračovat, protože je špatně schůdná hlavně za mokra a omezené výhledy na řeku za takovou námahu nestojí. Naopak je vhodné použít některé rameno zeleně značeného okruhu do Popic. Příjemná cesta vede hned od Sealsfieldova kamene k hospodě pěkným zdravým dubovým lesem klidovou zónou národního parku, pak lze jít po silnici do Konic nebo popojet autobusem. Případně pokračovat ještě necelé dva kilometry po žluté do Trauznického údolí a sestoupit na rozcestí Pod Popickým vrchem. Údolí jménem připomíná Traussnický mlýn s elektrárnou, jenž již ležel mimo osadu Devět mlýnů a byl zbourán kvůli stavbě Znojemské přehrady.

Za dalekými rozhledy

Na silnici se napojíme na červenou značku, která nás dovede až do Znojma. Jdeme přes Konice směrem na Kraví horu, zastavíme se u kapličky Poklony s půvabnou moderní malbou Zvěstování Panně Marii, za ní pak odbočíme na Špalkovu vinici. Šestimetrová dřevěná rozhledna, která snad stojí na místě někdejšího větrného mlýna, je sice nízká, přesto nabízí daleké výhledy. Spatříme z ní 50 km vzdálenou Pálavu, ještě vzdálenější slovenské Malé Karpaty a dokonce dohlédneme i na rakouský Schneeberg, který je odtud 122 km daleko. Příjemné místo láká k tomu, abychom spočinuli na lavičce pod vyhlídkou. Slunko hřeje, ve vinici právě dozrávají hrozny, poblíž majitel zřídil v hromadě kamení hotel pro hady a ještěrky, za ním dřevěnou věž života pro ptáky, brouky a hmyz.

Cíl na dosah

Pod vrcholem Kraví hory ještě můžeme odbočit k Vrbkovu kamenu na vřesovišti, jenž jménem připomíná učitele, historika a vlastivědného badatele Znojemska. Na rozcestí U Madony odbočíme do lesa a sestoupíme mezi zahrádkami k řece na okraji města Znojma.

Celá trasa měří 15 km s převýšením 350 metrů. Lze ji projít i obráceně, případně rozdělit na dva výlety.

Foto: Martina Hradecká