Ztracená socha svatého Václava
Autor: Roman Hartl
Původní jezdecká socha svatého českého vévody zmizela z pražského Václavského náměstí v roce 1879.
Poslední
úprava:
Vytvořeno:
V NaCestu vyšlo pouze on-line
Ještě než se v roce 1912 na pražském Václavském náměstí usadil Myslbekův svatý Václav, stála tu dlouhých dvě stě let jiná jezdecká socha téhož světce. Kdo ji dnes zná? Přitom nebýt právě jí, Václavské náměstí by se možná ještě dnes nazývalo Koňský trh a Češi by možná své velké revoluce hromadně prožívali někde úplně jinde.
Ať je horko k zalknutí, ať leje jako z konve, ať mrzne, až praští, u jezdecké sochy svatého Václava na pražském Václavském náměstí je pořád živo. Českou ikonu od sochaře Josefa Václava Myslbeka z roku 1912 neustále obletují cizinci i našinci, je povinnou zastávkou všech zájezdů do tuzemské metropole i populárním orientačním bodem prvních schůzek.
Naproti tomu u barokního předchůdce Myslbekova životního díla jsem v lapidáriu Národního muzea v areálu holešovického výstaviště stál dlouhé minuty sám. Když se konečně objevila dvojice dalších návštěvníků, zdvořile jsem ustoupil, abych jim nepřekážel ve výhledu, ale namáhal jsem se zbytečně. Nevšímavě prošli kolem sochy a zmizeli v sousedním výstavním sále. Nejspíš se sem jen přišli schovat před deštěm, který se venku zrovna spustil.
Původní, barokní jezdecká socha svatého Václava z Václavského náměstí, zastrčená dnes v holešovickém ústraní, prý přitom svého času bývala nejpopulárnější sochou v Praze. Vytvořil ji sochař Jan Jiří Bendl v roce 1678. To se Václavské náměstí ještě jmenovalo Koňský trh a Praha končila hned za Koňskou bránou, která se otevírala a zavírala v místech nynějšího Národního muzea.
Bendlův svatý Václav nevznikl z žádného výjimečného důvodu, neměl ani velkou uměleckou cenu, ani se nikdy nenachomýtl k žádné události, o které by si lidé vyprávěli ještě za sto let. Stála tu den za dnem a docela všedně stárla. Ani svátek svatého Josefa roku 1848 pro ni zpočátku nesliboval nic mimořádného.
Co všechno způsobila konstituce
V ten den, v neděli devatenáctého března roku 1848 si Pražané přivstali.
Už po páté ráno houfně spěchali do Týnského kostela na Staroměstském náměstí neboli Velkém rynku, aby byli přitom, až pražský arcibiskup udělí požehnání deputaci, která měla v úmyslu ještě téhož rána odjet zvláštním vlakem do Vídně a večer tam předložit císaři Ferdinandovi seznam přání a požadavků ke zlepšení postavení českého národa v rámci mnohonárodnostní rakouské monarchie. Starými pořádky v Evropě cloumaly revoluce a horliví čeští vlastenci zavětřili jedinečnou příležitost dosáhnout konečně splnění svých snů.
O čtyři dny dříve, patnáctého března 1848, rakouský císař vyřkl Velké slovo. To slovo bylo konstituce. Málokdo v Čechách dovedl vysvětlit, co slovo konstituce vlastně znamená, pro české vlastence však splývalo hlavně se slovem svoboda, s vidinou konce útisku a začátkem nové slávy českého národa. „Před chvílí viděli jsme se ještě na kraji hrozné propasti, nyní však nový den svítá naší vlasti,“ maloval si krásnou budoucnost národní tisk.
Praha a s ní celé Čechy se oblékly do národních barev, červené a bílé stuhy šly na dračku, červené a bílé kokardy stály najednou čtyřnásobek obvyklé ceny. Vlastenci si hrdě vykračovali ulicemi v bílých konstitučních kloboucích s širokou krempou a nahoru ohnutým okrajem, usměvavé vlastenky vesele točily bílými a červenými konstitučními paraplíčky, odevšad se linula jásavá konstituční polka. Básníci horoucími a vzletnými verši opěvovali českého lva, který po dvousetletém pobělohorském strádání konečně setřásá německé okovy.
Úkolu vysvětlit poblázněným zástupům, co konstituce doopravdy znamená, se ujal velevážený historik František Palacký. Prostřednictvím vlasteneckých novin poučil veřejnost, že je konec svévolnému vladaření panovníka a jeho všemocných vídeňských úředníků, konec rozhodování o nás bez nás, protože v konstituci vždy vládne panovník a národ společně. „Kratšími slovy může se říci, že kde panuje konstituce, tam moc zákonodární spočívá v rukou netoliko panovníka i ouředníků jeho výhradně, ale v rukou panovníka i národu společně.“
Na bohoslužbu za úspěch vídeňské politické výpravy dorazily k týnskému chrámu tisíce lidí. Protože se ale všichni dovnitř nevešli, celé shromáždění se pohotově přesunulo o několik ulic dál. Na Nové město. Na prostorný Koňský trh. K soše svatého Václava, u které se Pražané do té doby shromažďovali jen při každoroční osmidenní litanii k poctě svatého Václava, při které sochu obestavěli dřevěnou kaplí ověšenou lucernami s nachovým světlem, v pochmurných časech smrtonosných epidemií, když v náboženství a vzývání všech dosažitelných soch a obrazů svatých hledali lék na své soužení, anebo když tu při čekání, až na ně dojde řada při nabírání vody z kašny u nohou světcova koně, přetřásali a směňovali nejnovější pražské klepy.
Devatenáctého března 1848 se ale svatý Václav z Koňského trhu zničehonic ocitl přímo uprostřed bouřlivých událostí, které hýbaly celým českým královstvím, a z nahodilé epizody se okamžitě a spontánně stalo pravidlo.
Od té chvíle jsme se, my Češi, scházeli u Bendlovy a poté u Myslbekovy sochy pokaždé, když se lámal osud naší země. Obraz Václavského náměstí neprostupně naplněného bouřícím stotisícovým davem, nad jehož hlavami se v záplavě transparentů a vlajek vypíná zemský patron s odhodlaně zdviženou bojovou zástavou, se ve dvacátém století stal poznávacím znamením všech velkých československých státotvorných převratů a revolucí. Těch dobrých, ale i těch špatných.
Euforické revoluční jaro 1848 změnilo i pražský místopis. Z Koňského trhu se stalo vlastenecké Svatováclavské náměstí.
Nevkusná a nemoderní
Bendlova socha svatého Václava stála na Koňském trhu a posléze na Svatováclavském náměstí celkem dvě stě jedna let. Zmizela odtud v roce 1879, a to za okolností veskrze nedramatických, třebaže stará pražská pověst předpovídala opak. Prorokovala, že do Čech jednoho dne vtrhnou krvelačné hordy nepřátel, které ve strašlivé válce přivedou český národ až na pokraj vyhubení. Z bitevního pole před Koňskou bránou potečou do města potoky české krve a zaplaví Koňský trh. Až se však stoupající hladina rudé zátopy dotkne kopyt koně svatého Václava, kamenný světec procitne, přivolá si posily a v čele Blanických rytířů obrátí českou porážku v triumfální vítězství. Na opuštěný podstavec už se ale potom nevrátí, protože prý Češi už nikdy nebudou svého svatého ochránce potřebovat, jelikož do Čech už se nikdy žádný nepřítel neodváží. A od Krušných hor k Šumavě zavládne věčný ráj.
Nic z toho se ovšem v roce 1879 nestalo. Žádná apokalyptická bitva se nestrhla, Češi zůstali genocidy ušetřeni a kámen zůstal kamenem. Socha svatého Václava musela dočista nehrdinsky ustoupit výsadbě nového stromořadí. Hlavně a především ovšem vyšla z módy. Hlasatelé nové doby ji označili za nevkusný a staromódní brak, za staré neforemné haraburdí, za kýčovitou veteš, která nemá na moderním náměstí co pohledávat.
Nástupce v nedohlednu
Nevoli Pražanů nad vyhoštěním jejich populárního kamenného souputníka konejšil magistrát příslibem, že opatří sochu novou, přiměřenější velikosti a významu Svatováclavského náměstí.
Čekání na reprezentativního nástupce nemělo podle pánů radních trvat dlouho. A skutečně už v lednu 1880 se veřejnost díky obrázkovým časopisům dozvěděla, jak nová socha bude vypadat i kde přesně bude stát. Spíše než osobité originální pojetí ale návrh mladého pražského sochaře Seelinga přinášel omlazenou verzi důvěrně známého díla. Nový svatý Václav přesedlal na ztepilejšího koně, v obličeji omládl, v těle zmužněl a povyrostl, přestal se hrbit a pravou rukou už bojovně nesvíral rukojeť meče, ale držel ji pozdviženou v mírumilovném, žehnajícím gestu. Stejně jako Bendlova socha, i ta Seelingova měla stát na vyvýšeném podstavci obklopeném kašnou, kašna i podstavec měly být ovšem podstatně větší a vyšší. Předpokládalo se, že nový svatý Václav bude na Pražany shlížet z výšky třípatrového domu.
Jedinou opravdu výraznou změnu tak nakonec přineslo rozhodnutí přesunout sochu s kašnou z horní poloviny náměstí až úplně dolů na Můstek.
Návrh sochaře Seeliga však skončil u ledu a čekání na novou svatováclavskou sochu se nakonec protáhlo na dlouhých třicet tři let.
Myslbekovo životní dílo
Josef Václav Myslbek dokončil první verzi jezdecké sochy svatého Václava už v roce 1887. Nevznikla ovšem přímo pro Václavské náměstí, nýbrž jako volné dílo, které by jednou mohlo ozdobit některé z prázdných pražských prostranství. Našlo se záhy – v popředí budovy Národního muzea, která se právě v té době stavěla. Většina architektonických návrhů nové pražské dominanty tu ostatně s umístěním sochy českého zemského patrona počítala, ten vítězný od architekta Schulze nevyjímaje. Jak se ovšem brzy ukázalo, hledání ideálního stanoviště bylo teprve na začátku dlouhé a složité cesty, která nakonec trvala stejně tak dlouho, jako Myslbekovi trvalo cizelování postoje a výrazu sochy samotné. Ještě v době, kdy už hotové dílo čekalo na osazení, se vedla vzrušená debata o tom, kde by se nejlépe vyjímalo.
Zatímco nad přesným umístněním pomníku visel otazník až do poslední chvíle, v otázce jeho tvůrce bylo od samého začátku jasno. Bude to Myslbek. O nikom jiném se nemluvilo a jinou možnost nepřipouštěly ani zákulisní dohody. Umělecká soutěž, vyhlášená v roce 1894, měla být pouhou posvěcující formalitou. Z jasné záležitosti se ale vyklubalo nečekané drama. A navíc bez jednoznačného vítěze. První cenu porota neudělila a o druhou se favorizovaný Myslbek musel podělit s Bohuslavem Schnirchem, tvůrcem jiné pražské ikony – původních trojspřeží na střeše Národního divadla, zničených při požáru zlaté kapličky v roce 1881. O největší překvapení večera se ale postaral naprosto neznámý sochařský elév, dvaadvacetiletý žamberský rodák František Rous. Soutěžní model byl totiž jeho úplně prvním samostatným návrhem.
Nakonec se ale z vítězství přece jen radoval Myslbek.
Na vyšehradské samotě
Vyobcované Bendlovy sochy se ujal probošt vyšehradské kapituly Václav Štulc. Zaplatil její převoz na Vyšehrad, kde jí vyhradil čestné místo na prostranství před novým proboštstvím. Svatému Václavovi se ovšem na výminek nechtělo. Když dělníci sochu zvedali z podstavce, polámaly se světcovu koni nohy. Vzdor ale soše nebyl nic platný. Dostala definitivní výhost a musela se klidit.
Rušné události, jimž bývala kulisou na Koňském trhu a na Svatováclavském náměstí, se Bendlově soše svatého Václava v jejím vyšehradském ústraní přihodily málokdy. Řídkou výjimku představovala například oslava třiceti let pražského Prvního spolku vzájemně se podporujících pražských řezníků v roce 1899, kdy se k odstrčené památce znovu, byť nakrátko, upřely pohledy celé Prahy.
Pražští řezníci měli pro Bendlovu sochu svatého Václava slabost. Když v roce 1869 světili svůj spolkový prapor, sekundovala slavnostnímu aktu právě ona. Takže když pak v roce 1899 slavili své spolkové třicátiny, starý brach svatý Václav u toho pochopitelně nesměl chybět.
Řezníci připochodovali na Vyšehrad až ze Staroměstského náměstí a s nimi řezníci a uzenáři ze Strakonic, Sedlčan, Nymburka či Kladna, pražští obuvníci, pekařští a hodinářští dělníci, dlaždiči, truhláři i samaritáni. Novou stuhu a stříbrný lipový věnec na spolkový prapor posvětil řezníkům sám vyšehradský probošt Karlach, sbor pražských typografů zapěl velebný svatováclavský chorál, okolo sochy se míhala houšť pestrobarevných praporů a nad slavnostním mumrajem se tyčil kamenný svatý Václav a tvářil se prý náramně blaženě.
O tři roky později, v roce 1902, se socha znovu stěhovala. Z prominentního místečka u nového proboštství ji odšoupli do zastrčeného sousedního parku na severozápadní baště Vyšehradu a tam pak postupně upadla v zapomenutí. V roce 1960 ji nahradila kopie a originál se natrvalo přesunul do sbírek Národního muzea.
Císařova pochvala
Lapidárium Národního muzea, ve kterém je dnes originál Bendlovy sochy k vidění, se nachází v areálu holešovického výstaviště, v prostorách bývalého pavilonu města Prahy, postaveném u příležitosti Jubilejní výstavy v roce 1891. Vedle Bendlovy sochy tu defilují stovky dalších artefaktů, dokumentujících vývoj českého sochařství od 11. až do 19. století. Najdete tu kamenná domovní znamení ze zbořených pražských domů, ale i torzo vandalsky strženého Mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí anebo triumfální litinový pomník nepohodlného Čecha maršála Radeckého odstraněný z Malostranského náměstí.
Je pozoruhodnou shodou okolností, že doslova několik kroků od lapidária se nachází budova, ve které sochař Myslbek vytvořil nástupce Bendlova svatého Václava. Dotyčná budova stojí přímo naproti lapidáriu, oddělená pouze šířkou prostranství, které se táhne od brány výstaviště k Průmyslovému paláci. Sem, do pavilonu malířství z Jubilejní výstavy v roce 1891 se po jejím skončení nastěhovala Moderní galerie a do ateliéru v její zadní části sochař Myslbek se svou životní zakázkou. Sádrový model nejslavnější české sochy tu dokončil v roce 1904, další dva roky pak trvalo její postupné odlévání do bronzu v nedaleké Bendelmayerově slévárně umělecké litiny.
Jedním z prvních, kteří sochu po zkompletování všech částí spatřili, byl sám rakouský císař a český král František Josef I. při své návštěvě Prahy v dubnu 1907. „Zřejmé překvapení zračilo se na tváři panovníkově, když vstoupil do velikého ateliéru, kde mezi bohatou dekorací z exotické zeleně zdvihala se mohutná socha svatého Václava,“ vylíčil památný okamžik přítomný reportér Národní politiky.
Císař si se zaujetím prohlédl sochu ze všech stran, načež se obrátil k Myslbekovi a uznale pravil: „Je to velmi krásné.“
Co by asi Jeho Veličenstvo říkalo, kdyby vědělo, že už za jedenáct let budou Češi u téže sochy divoce slavit pád jeho staleté habsburské říše?
I když po zmizení Bendlovy sochy svatého Václava z Václavského náměstí v roce 1879 nenastal v Čechách ráj na zemi, jak předpověděla pověst, milovníci starých časů by nejspíše řekli, že k tomu nebylo daleko. Doba, která už začala klepat na dveře, se koneckonců nikoliv nadarmo nazývala Belle Epoque – krásná epocha. V roce 1912 ale zaujal osiřelé místo po Bendlově soše Myslbekův monumentální opus magnum a nad slastnými léty krásy a bezstarostnosti se začalo povážlivě smrákat. Dva roky nato vypukla první světová válka.
A svatý Václav měl po dlouhé dovolené znovu plné ruce práce.
Bonusy
Světec s Myslbekovou tváří
Myslbekova jezdecká socha svatého Václava stojí na Václavském náměstí od roku 1912. Definitivní podobu ale pomník získal až v roce 1924 osazením poslední ze čtyř doprovodných soch dalších svatých patronů české země – svaté Ludmily, svaté Anežky, svatého Vojtěcha a svatého Prokopa. Tomu Josef Václav Myslbek propůjčil svou vlastní tvář. Své vrcholné dílo, na kterém pracoval třicet sedm let, Myslbek nikdy v celé jeho kráse nespatřil. Zemřel čtyřiasedmdesátiletý v roce 1922. Vedle jezdecké sochy sv. Václava vzešel z ateliéru tohoto nejvýznamnějšího českého sochaře přelomu 19. a 20. století například i náhrobek kardinála Schwarzenberga ze svatovítského chrámu (1895) nebo populární socha Karla Hynka Máchy z Petřínských sadů (1912).
Svatováclavská čtveřice
Vedle jezdecké sochy, vystavené v holešovickém lapidáriu, respektive její věrné kopie ve Štulcových sadech na Vyšehradě, najdete v Praze ještě dvě další Bendlova plastická vyobrazení svatého Václava. Prvním je socha v nárožním výklenku Starého proboštství na třetím nádvoří Pražského hradu, kterou Bendl vytvořil v roce 1662, druhá pak zdobí známý Vinařský sloupu na Křížovnickém náměstí u Staroměstské mostecké věže Karlova mostu. Ta je z roku 1676. Syn truhláře z německého Švábska Jan Jiří Bendl se narodil kolem roku 1610, v Praze působil asi od roku 1630. Řada jeho soch, vytvořených ze dřeva, zdobí staropražské kostely včetně Týnského chrámu nebo salvátorského kostela v Klementinu. Jezdeckou sochu sv. Václava dokončil Bendl dva roky před svou smrtí. Stal se pravděpodobně jednou z obětí morové epidemie, která v roce 1680 vyhubila téměř třetinu obyvatel Prahy.
it